K barevnému fotomateriálu jsem se dostal poprvé někdy v roce 1962. Na učilišti, kde jsem tenkrát působil jako vychovatel, jsem zdědil po svém předchůdci fotokomoru, docela slušně vybavenou pro barevnou fotografii. Několik negativních filmů, několik stovek papírů Fomacolor 18x24, vyvolávací soupravy a velká sada subtraktivních korekčních filtrů - to byl, v době mé permanentní finanční nedostatečnosti, jako dar z nebe - díky soudruzi! (Jen tak mimochodem si připomínám, že jsem byl v té době ženatý, otec dvou dětí, s vychovatelským platem 1440 Kč hrubého, dodělával jsem si po večerech středoškolské vzdělání a připravoval se na studium na UK).

A opět jsem trávil noci, soboty a neděle v temné komoře a pokusničil až se z vývojky, přerušovače a bělícího ustalovače kouřilo. Nafasovaný materiál samozřejmě brzy skončil ve stoupi, výsledkem bylo pár fotek nevalné technické úrovně.

Musím říci, že barevná fotografie mě v té době zklamala. Proces jejího vzniku byl neskutečně složitý, ovlivňovaný mnoha zjevnými i skrytými okolnostmi, subtraktivní filtrace úplná věda, časové nároky enormní. Vznik jediné fotky v přijatelné kvalitě byl vykoupen desítkami zkoušek a desítkami minut času v komoře. Proti nádherné a tvůrčí práci s černobílou fotkou - úplná otročina!

Samozřejmě jsem na barevné procesy úplně nezanevřel, občas jsem se zůčastnil i větších projektů (maně vzpomínám na desítky barevných reprodukcí obrazů mého kamaráda Franty Řeháka, na dokumentaci z výstavy ručních prací litvínovských žen a hlavně na rozsáhlou dokumentaci z rekreačních táborů ROH litvínovské chemičky, kterou jsme spáchali spolu s kolegou Němčíkem (Josefe, srdečně Tě zdravím!!!). Za tuto akci jsme dokonce obrželi od ZV velmi slušný honorář - dodnes se za něj trochu (ale opravdu jen trochu) stydím...

Fotografovat "na barvu", jak se tenkrát říkalo, jsem ale nepřestal. Jen jsem změnil materiál a metodu. Bohem šedesátých a sedmdesátých let  se stal BAREVNÝ DIAPOZITÍV ve všech možných formách. Šířil se světem rodinné a upomínkové fotografie jako epidemie, na plážích Bulharska a Jadranu bylo naexponováno milióny filmů, snadnosti a láci vzniku věrné barevné fotky podlehlo i mnoho "uměleckých " fotoamatérů. Pamětníci si jistě vzpomenou na nejrůznější fotoamatérské soutěže typu Diafon. Zhodnotit toto dlouhé období si zde netroufám, proto už jen stručně k níže uvedeným snímkům.

První dvě rodinné fotky (bn č. 1 a 2) jsou naskenované papírové pozitivy formátu 11x14,5 cm bez jakýchkoliv digitálních úprav. Vznikly v roce 1966 a dokumentují  nestálost barevného světa - negativy 6x6 někde v archivu určitě mám, možná by stálo za to, nechat z nich udělat pro srovnání fotky, snad se k tomu někdy dostanu.

Obrázek bn č. 3 je digitálem přefocený diapozitiv 24x32 mm - focený je v roce 1968  na materiál Ferraniacolor (když je občas promítám rodině, zdá se, že právě Ferraniacolory mají nejzachovalejší barvy - může to být samozřejmě i rámečkováním, tyto jsou zrovna adjustovány v kvalitních, oboustranně zasklených hliníkových rámečcích ADIACO-Meopta). Ten snímek dokumentuje opravdu malou degradaci barev i po dlouhých desetiletích archivace.

Ostatní fotky na této stránce jen dokládají moje pokusy o "výtvarnou" barevnou fotografii. Dodávám, že jde většinou o digitální úpravy barevných papírových pozitivů, v originále beznadějně barevně degenerovaných. Úpravy jsem prováděl před mnoha lety, v době mého opojení scannerem, je to také na nich vidět.  V sedmdesátých letech jsem pak přesel v barevném negativním procesu na aditivní způsob zvětšování pozitivů. Pokusím se v archivu najít ještě nějaké fotky z té dřevní doby a doplnit jimi tuto stránku.